Organizační platforma všeobecného svazu anarchistů (návrh)

Konstruktivní část


Problém prvního dne socialní revoluce

Hlavním cílem bojující práce je upevnit revoluční cestou svobodnou, rovnostářskou anarcho-komunistickou společnost, vybudovanou na principu: „Od každého podle jeho schopností, každému podle jeho potřeb”.

Taková společnost se ale ve své konečné podobě nevznikne sama od sebe, na základě pouhého sociálního převratu. Jeho provedení je víceméně dlouhým sociálně-revolučním procesem, nasměrovaným organizovanými silami vítězné práce na určitou cestu.

Naším úkolem je nyní ukázat tuto cestu a stanovit konkrétní kladné úkoly, které v první den sociální revoluce vzejdou před pracujícími a na jejichž správném řešení bude záviset osud samotné sociální revoluce.

Rozumí se samo sebou, že budování nové společnosti je možné až po vítězství pracujících nad současným buržoazně-kapitalistickým systémem a jeho nositeli. Není možné začít budovat novou ekonomiku a nové společenské vztahy, když není zlomena moc státu, chránícího otrocké zřízení, a když dělníci a rolníci v rámci revolučního uspořádání neuchopili do svých rukou průmysl a zemědělství v zemi.

Prvotním úkolem sociální revoluce proto bude rozbití státního aparátu kapitalistické společnosti, odejmutí moci buržoazii a všem sociálně privilegovaným elementům a celoplošné schválení vůle povstalé práce, vyjádřené v hlavních principech sociální revoluce. Tato destruktivně-bojová stránka revoluce pouze razí cestu pro kladné úkoly, které tvoří smysl a podstatu sociální revoluce.

Úkoly jsou následující:

  1. řešení problematiky výroby (průmyslu) země v anarchistickém pojetí
  2. řešení problematiky půdy ve stejném pojetí
  3. řešení problematiky potravin

Výroba

Vycházeje ze skutečnosti, že průmysl země se budoval úsilím mnohých generací pracujících a že jednotlivá průmyslová odvětví jsou navzájem úzce propojená, pohlížíme na současnou výrobu jako na jednotnou dílnu výrobců, náležející jako celek všem pracujícím a nikomu jednotlivě.

Výrobní mechanismus země je jednotný a patří celé dělnické třídě. Tato situace určuje charakter a podobu nové výroby. Též bude jednotná, společná v tom smyslu, že výrobky produkované výrobci budou patřit všem. Tyto výrobky, i když patří do jakékoli kategorie, vytvoří společný výrobní fond pracujících, z něhož každý účastník nové výroby dostane vše potřebné za stejných podmínek jako všichni.

Nová výroba úplně zruší najímání a vykořisťování v jakékoli formě a místo něj schválí princip soudružské spolupráce pracovníků.

Ta mezitřída, která se v současné kapitalistické společnosti zabývá zprostředkovatelskými funkcemi, obchodem ad., a také buržoazie, se bude muset zúčastnit nové výroby za stejných podmínek jako ostatní. V opačném případě se sama postaví mimo pracovní společenství.

Majitel – v podobě soukromého vlastníka-podnikatele nebo v podobě vlastníka-státu, jakým je dnes stát bolševiků – nebude existovat. Organizační funkce v nové výrobě převezmou správní orgány, zvláště vytvořené pracujícími masami – dělnické rady, závodní výbory nebo dělnické tovární orgány. Tyto orgány, propojené mezi sebou v rámci měst, krajů a celé země, vytvoří městské, krajské a nakonec všelidové (federální) orgány řízení a správy výroby. Vzhledem k tomu, že je budou volit lidé, kteří je budou stále kontrolovat a působit na ně, budou se neustále obnovovat a tím uskutečňovat myšlenku opravdové samosprávy mas.

Jednotná výroba, kde výrobní prostředky a produkce patří všem, nahradila najímání principem soudružské spolupráce a zakotvila pro všechny výrobce stejná práva, stanovená orgány dělnické správy, které volí masy, je prvním praktickým krokem na cestě uskutečnění anarchistického komunismu.

Potraviny

Potravinová problematika v revoluci vyvstává v podobě dvojího problému. První - princip obstarávání potravin. Druhý - princip jejich rozdělování.

Co se týče rozdělování potravin, řešení v této oblasti mohou být nastíněna v pouze obecné podobě, protože při řešení tohoto problému bude hrát velkou roli množství potravin, které je k dispozici, princip účelnosti a jiné.

Sociální revoluce, která přebírá přestavbu veškerého současného zřízení, též přebírá povinnost postarat se o životní potřeby všech lidí. Výjimku činí jen část nepracujících, která se odmítne zúčastnit nové výroby z kontrarevolučních pohnutek. S výjimkou uvedené kategorie osob se budou potřeby veškerého obyvatelstva území sociální revoluce celkově uspokojovat z celorevolučního potravinového fondu. Přičemž v případě nedostatečného množství se potraviny budou rozdělovat podle principu nejnutnější potřeby, tzn. v první řadě mezi děti, nemocné a dělnické rodiny.

Složitějším problémem bude organizace celorevolučního potravinového fondu.

Není jakýchkoli pochyb, že v prvních dnech revoluce nebudou mít města potraviny potřebné k životu. Potraviny, chybějící v městech, se budou současně nalézat v potřebném množství u rolníků.

Pro anarchisty nemůže být žádných pochybností vzhledem k charakteru vzájemných vztahů pracujících měst a vesnic. Anarchisté tvrdí, že sociální revoluce může být provedena jen společným úsilím dělníků a rolníků. Tzn. že řešení potravinové otázky v revoluci je možné jen na základě revoluční spolupráce těchto dvou pracujících tříd.

Městská dělnická třída, která převzala výrobu do svých rukou, se musí kvůli zřízení takové spolupráce okamžitě postarat o každodenní potřeby venkova a snažit se dodat rolníkům současně s předměty každodenní potřeby také prostředky kolektivního obdělávání půdy. Kolektivní starost dělníků o potřeby rolníků vyvolá ze strany rolníků podobnou odezvu, tj. kolektivní zásobování města produkty rolnické práce, a v první řadě potravinami.

Společná dělnicko-rolnická družstva tedy jsou základními orgány zabezpečování potravinových a hospodářských potřeb města a venkova. Družstva budou pověřená širšími a stálými funkcemi - dodávat vše potřebné k udržení i rozvoji společensko-hospodářského života dělníků a rolníků. Družstva se tak mohou přeměnit na stálé orgány zásobování města a venkova.

Potravinová otázka, řešená touto cestou, umožní městskému proletariátu vybudovat stálý potravinový fond, což se příznivým a rozhodujícím způsobem projeví na osudu celé nové výroby.

Půda

Za hlavní revolučně-budovatelské síly v řešení otázky půdy považujeme pracující rolnictvo, nevykořisťující cizí práci a nádenický proletariát venkova. Jejich úkolem bude uskutečnit všeobecné přerozdělení půdy (čjornyj pereděl) za tím účelem postavit využití a obdělávání půdy na komunistických základech.

Podobně jako v průmyslu, půda obdělávaná a kultivovaná generacemi pracujících, je také produktem úsilí těchto pracujících. Také ona patří všemu pracujícímu lidu celkově a nikomu zvlášť. Jako společné vlastnictví pracujících, půda nemůže být předmětem nákupu nebo prodeje. Nemůže být nikým nikomu pronajímána a nemůže být prostředkem vykořisťování cizí práce.

Půda je svým způsobem všelidová dílna, v níž pracující lid vytváří prostředky obživy. Je to však dílna takového typu, kde si každý pracovník (rolník) v důsledku historických podmínek zvykl provádět práci samostatně a realizovat svou práci nezávisle na jiných výrobcích. V době, kdy je v průmyslu nutně potřebná a jedině možná společná (komunistická) metoda práce, v zemědělství tomu tak v současnosti není. Většina rolníků využívá individuální způsob vedení hospodářství.

Proto po převedení půdy a prostředků jejího obdělávání rolníkům, bez možnosti prodeje a pronájmu, otázka forem jejího využití a způsobů jejího obdělávání (družstvem nebo rodinou), nenabude ihned takového společného a konečného rozhodnutí, jako nabude otázka průmyslu. Rolníci na počátku budou využívat jak první, tak druhý způsob.

Konečnou formu využití půdy a obdělávání půdy stanoví revoluční rolnictvo. Jakýkoli tlak zvenčí v této otázce není možný.

Myslíme si, že pouze komunistické spolužití, v jehož jménu bude uskutečněna sociální revoluce, zbaví pracující bezpráví a vykořisťování a poskytne jim úplnou svobodu a rovnost. Protože rolníci činí hlavní podíl obyvatel (v Rusku 85%), znamená to, že uspořádání držby půdy bude rozhodujícím faktorem osudu revoluce, neboť soukromé zemědělské hospodářství stejně jako soukromý výrobní podnik, vede k obchodování, akumulaci soukromého vlastnictví a rekonstrukci kapitálu. Je tak naší povinností již nyní činit vše potřebné, aby se zjednodušilo řešení otázky půdy v družstevním smyslu.

Za tímto účelem musíme zahájit zvýšenou propagaci komunistického využití půdy a jejího obdělávání.

Vytvoření specifického rolnického svazu anarchistického zaměření tento úkol do značné míry ulehčí.

Obrovský význam v tomto směru bude mít technický pokrok, zjednodušující rozvoj zemědělství a fakt uskutečnění komunismu ve městech, především v průmyslu. Jestli ve vztazích s rolníky dělníci nebudou působit individuálně a skupinově, ale pomocí obrovského komunistického kolektivu, obsahujícího celá výrobní odvětví, když se přitom postarají o nutné potřeby venkova a současně s předměty každodenní potřeby dodají do každé vesnice prostředky kolektivního obdělávání půdy, tak to bezesporu posune rolníky ke komunismu v zemědělství.

Obrana revoluce

Otázka obrany revoluce též patří k problému „prvního dne”. Nejmocnějším prostředkem obrany revoluce jsou vlastně úspěšná řešení jejích kladných problémů: problému výroby, spotřeby a půdy. Jestli tyto problémy budou správně vyřešeny, žádné kontrarevoluční síly nedokáží změnit nebo rozviklat svobodné zřízení pracujících. Avšak souběžně s tím pracující přeci jenom musí zdolat krutý boj s nepřáteli revoluce, aby zachránili její fyzickou existenci.

Sociální revoluce, ohrožující privilegované a samotnou existenci nepracujících tříd v současné společnosti, určitě vyvolá zoufalý vzdor těchto tříd, který vyústí do kruté občanské války.

Jak ukázaly zkušenosti Ruska, obdobná občanská válka bude trvat ne několik měsíců, ale několik let.

Pokud neuspějí první kroky pracujících na počátku revoluce, majetné vládnoucí třídy si po dlouhou dobu zachovají obrovskou schopnost odporu a v průběhu několika let budou přecházet do útoku na revoluci a snažit se vybojovat odebranou moc a privilegia.

Armáda, vytvořená z jejich mnohačetných přívrženců, vojenská technika a vojenská strategie, kapitál – to vše bude postaveno proti vítězným pracujícím.

Pracující, aby udrželi výdobytky revoluce, budou muset vybudovat orgány na ochranu revoluce, aby všemu tomu postavili odpovídající bojovou sílu. V první dny revoluce takovou bojovou silou budou všichni ozbrojení dělníci a rolníci. Avšak pouze v prvních dnech, kdy občanská válka ještě nedosáhne svého kulminačního bodu a kdy bojující strany ještě neustaví správně uspořádané vojenské organizace.

V sociální revoluci není nejkritičtějším okamžikem zničení moci, ale chvíle, která přijde po jejím zničení, okamžik všeobecné ofenzívy zničeného zřízení proti pracujícím, kdy bude zapotřebí zachovat dosažené výdobytky.

Samotný charakter této ofenzívy, technika a vývoj občanské války, si celkově vyžadují na pracujících určitou vojensko-revoluční formaci. Podstata a základní principy těchto formací musí být předem stanoveny. V odmítnutí státní mocenské metody řízení mas, odmítáme státní způsob organizace vojenské síly pracujících, tj. odmítáme princip donucovací státní armády. V souladu se zásadními pozicemi anarchismu, musí být v základech vojenských formací pracujících ležet princip dobrovolnosti. Jako příklad takových formací lze uvést partyzánské vojensko-revoluční skupiny dělníků a rolníků, jež působily za doby ruské revoluce.

Revoluční dobrovolnictví a partyzánství však není třeba chápat v úzkém slova smyslu, tj. jako boj proti nepříteli, vedený formou místních dělnicko-rolnických skupin, nespojených mezi sebou operačním plánem a působících každá na svoji odpovědnost. Partyzánství a partyzánská taktika se v nejvyšším stadiu svého vývoje začínají řídit společnou vojensko-revoluční strategií v revoluci.

Občanská válka stejně jako každá jiná válka může být úspěšně uskutečněna pracujícími jen při zachování dvou základních principů vojenské taktiky - jednoty operačního plánu a jednoty společného velení. Ten okamžik revoluce, kdy buržoazie organizovanými silami vykročí ke zničení revoluce, bude nejkritičtějším okamžikem a vyžádá si od pracujících použití principu vojenské taktiky.

Ozbrojené síly revoluce se tedy v důsledku požadavku vojenské strategie a strategie kontrarevoluce nevyhnutelně musí spojit do jednotné revoluční armády, která má společné velení a společný operační plán.

Základy této armády tvoří následující principiální zásady:

  1. třídní charakter armády,
  2. dobrovolnictví (v otázkách ochrany revoluce se vylučuje jakékoli donucení),
  3. revoluční sebedisciplína (dobrovolnictví a revoluční sebedisciplína společně vytvoří z revoluční armády v morálním smyslu armádu silnější než je jakákoli armáda státní) a
  4. úplné podřízení revoluční armády dělnicko-rolnickým masám v podobě těch organizací dělníků a rolníků, společných pro celou zemi, které budou v okamžik revoluce ustaveny masami do řídících míst hospodářsko-sociálního života země. Jinak řečeno - orgán ochrany revoluce, který na sebe vzal povinnost boje s kontrarevolucí jak na vojenských otevřených bojištích, tak na bojištích skryté občanské války (tajné úmluvy buržoazie, příprava povstání atd.), se nachází pod absolutním velením vyšších výrobních dělnicko-rolnických organizací, podřizuje se jim a jimi je politicky směrován.

Poznámka: I když revoluční armáda musí být vybudována na určitých anarchistických principech, tím spíše se na armádu jako takovou nemusí hledět jako na předmět principu. Ona je pouze důsledek vojenské strategie a revoluce, pouze strategické opatření, ke kterému pracující nevyhnutelně dovede proces občanské války. Ale na toto opatření musí být soustředěna pozornost již teď. Opatření musí být již nyní dopodrobna prostudováno, aby se v otázce ochrany a obrany revoluce nepřihodilo nenapravitelné zpoždění, protože zpoždění ve dnech občanské války se mohou stát zkázonosnými pro výsledek celé sociální revoluce.


On to Organizační část

Back to Index


Return to The Nestor Makhno Archive