O obraně revoluce

Nestor I. Machno


V kontextu současné debaty mezi mnoha našimi soudruhy z nejrůznějších zemí o „Předběžné platformě Všeobecného svazu anarchistů“, vydané skupinou ruských anarchistů v emigraci, jsem byl z nejrůznějších stran požádán, abych napsal článek specificky se věnující obraně revoluce. Pokusím se o to co nejsnažněji, ale předtím musím podle mne nutně upozornit zmíněné soudruhy, že obrana revoluce není ústředním bodem Předběžné platformy: její podstatou je nezbytnost dosáhnout co největší soudržnosti v řadách anarchokomunistů. Tato část si žádá jen nepodstatné úpravy předtím, než bude moci být uplatněna. Pokud ale nebudeme schopni shromáždit všechny své síly, naše hnutí bude odsouzeno jednou provždy podřídit se vlivu liberálů a oportunistů, zamořujících naše řady, pokud ne snad rovnou vlivu bezostyšných spekulantů a politických dobrodruhů, schopných pouze donekonečna žvanit a nikoli bojovat v reálném světě za dosažení našich velkých cílů. Naše myšlenky můžeme uskutečnit pouze tehdy, když okolo sebe shromáždíme všechny, kteří nejen instinktivně věří ve správnost našeho boje, ale zároveň hledají cesty k nejširší možné svobodě a nezávislosti prostřednictvím revoluce, aby vybudovali nový život a novou společnost, ve které může každý jednotlivec konečně volně uplatňovat svoje tvořivé schopnosti ve prospěch obecného dobra.

Co se týče samotné záležitosti obrany revoluce, spoléhám se na své přímé zkušenosti z průběhu ruské revoluce na Ukrajině, z nerovného, ale zarputilého boje revolučního hnutí ukrajinských námezdně pracujících. Moje zkušenosti mě za prvé naučily, že obrana revoluce přímo souvisí s ofenzívou proti kontrarevoluci. Za druhé, že rozměr a úroveň revoluce je vždy podmíněn úrovní odporu kontrarevolucionářů. Za třetí, že z výše uvedených skutečností plyne především silná závislost revolučních akcí na jejich politickém obsahu, struktuře a organizačních metodách přijatých ozbrojenými revolučními oddíly, přinucenými postavit se pravidelným kontrarevolučním armádám na dlouhé frontové linii.

Ruská revoluce začala nejprve k boji proti svým nepřátelům organizovat oddíly Rudých gard pod bolševickým velením. Velmi rychle se ukázalo, že Rudé gardy se nemohou postavit v poli nepřátelským jednotkám, jmenovitě německým a rakousko-uherským expedičním sborům, a to z toho prostého důvodu, že operovaly bez všeobecného plánu. Na jaře 1918 se proto bolševici rozhodli postavit Rudou armádu.

Právě tehdy jsme my vydali výzvy k zakládání „svobodných praporů ukrajinských námezdně pracujících". Rychle vyšlo najevo, že tato struktura vojenské organizace není schopna přežít jakékoli interní provokace, protože byla ochotna absorbovat všechny dobrovolníky pouze na základě ochoty vzít do ruky zbraň. Na odpovídající politické nebo sociální kvality se příliš nehledělo. Proto byly některé ozbrojené oddíly tohoto typu například zrádně vydány bez boje do rukou nepřítele, což jim zabránilo splnit svůj historický úkol v boji proti zahraniční kontrarevoluci.

Po tomto počátečním neúspěchu „svobodných praporů“ – svého druhu prvosledových obranných revolučních jednotek – jsme ale neztratili hlavu. Trochu jsme změnili strukturu naší vojenské organizace, prapory byly doplněny lehkými smíšenými (pěchota i jízda) partyzánskými oddíly, určenými k operacím za nepřátelskými liniemi. Toto uspořádání prokázalo své kvality během operací proti rakousko-uherským expedičním sborům a jejich spojenci hejtmanu Skoropadskému na sklonku léta a začátku podzimu roku 1918.

Ukrajinští námezdně pracující se přidrželi tohoto způsobu obrany revoluce a byli schopni vyprostit revoluci na Ukrajině ze železného stisku kontrarevoluce. Navíc se ale nespokojili pouze s obranou, ale rozšířili revoluci všude, kde to bylo jen trochu možné.

Jak se vnitřní kontrarevoluce začala šířit po zemi, dostávalo se jí pomoci od cizích mocností, a to nikoli jen ve formě zbraní  a munice, ale i pravidelných jednotek. I přesto náš způsob obrany revoluce expandoval co se týče prostoru, zároveň s nově vyvstalými potřebami přijal novou strukturu a vhodnější metody boje.

Je nám známo, že nejnebezpečnější kontrarevoluční frontu té doby držela armáda generála Děnikina. Naše povstalecké hnutí ji nicméně zablokovalo na pět nebo šest měsíců. Mnoho z těch nejlepších děnikinských velitelů si rozbilo hlavy o naše jednotky, které neměly jiné zbraně, než ty ukořistěné od nepřítele. Značně k tomu samozřejmě přispěla i naše nová forma organizace: aniž bychom zrušili autonomii bojových oddílů, reorganizovali jsme je do pluků a brigád, koordinovaných společným operačním štábem. Je pravda, že jeho ustavení bylo možné jen díky tomu, že masy revolučních námezdně pracujících, bojujících na frontě i v zázemí,  pochopily nezbytnost existence jednotného velení vojenského typu. Námezdně pracující si dále na popud naší anarchokomunistické rolnické skupiny z Guljaj Pole uvědomili, že každý jednotlivec má rovnocenné právo zúčastnit se budování nové společnosti v každé její sféře, s čímž je ale spojena i povinnost bránit její výdobytky.

Zatímco tedy děnikinská fronta ohrožovala samotnou podstatu anarchistické revoluce, o kterou se živě zajímala většina populace, revoluční námezdně pracující se shodli na své vlastní základní organizační koncepci obrany revoluce a zásobovali povstaleckou armádu pravidelným přísunem nových bojovníků, kteří zaujali místa raněných a psychicky opotřebených.

Praktické požadavky boje přiměly naše hnutí ustavit operační a organizační štáb, dohlížející na všechny bojové oddíly. Právě kvůli tomu nejsem schopen připustit platnost názoru, že by revoluční anarchisté měli odmítnout takový štáb, který by strategicky řídil ozbrojený revoluční boj. Jsem přesvědčen, že každý revoluční anarchista, ocitnuvší se v totožných podmínkách jako já během občanské války na Ukrajině, by musel jednat stejně. Pokud by se ve chvíli, kdy se blíží vypuknutí autentické sociální revoluce, našli anarchisté, odmítající tyto organizační principy, pak se tedy naše hnutí promění ve společnost zcela zbytečných žvanilů a pochybných elementů, které námezdně pracující odmítnou brát vážně.

Anarchisté zabývající se záležitostí obrany revoluce, musí mít neustále na paměti sociální charakter anarchistického komunismu. Postaveni před masové revoluční hnutí, museli jsme si uvědomit potřebu organizovanosti a přijmout nezbytná opatření a pak se celým srdcem vrhnout do práce. V opačném případě bychom vypadali jen jako snílci a utopisté a snad bychom ani neměli právo zasahovat do boje námezdně pracujících, dokonce i těch vedených státotvornými socialisty. Anarchismus nepochybně je a zůstane revolučním sociálním hnutím, a proto jsem vždy byl a stále budu stoupencem jasně vyjádřené formy organizace a v případě revoluce vytváření praporů, pluků, brigád a divizí předurčených ke spojení v pravý čas ve společnou armádu pod jednotným regionálním velením v podobě nadřízeného organizačního štábu. Jeho úkolem bude na základě požadavků a podmínek vedení boje vypracovat federativní operační plán, koordinující akce regionálních armád, a tak přivést boj na frontách proti ozbrojené kontrarevoluci k úspěšnému konci.

Problém obrany revoluce není v žádném případě snadnou záležitostí a od revolučních mas vyžaduje velké organizační vypětí. Anarchisté si to musí uvědomit a stát v pravou chvíli po jejich boku.

„Dělo truda“ 25, červen 1927, str. 13-14


Next Section

Index


Return to The Nestor Makhno Archive