Několik slov o národnostní otázce na Ukrajině

Nestor I. Machno


Po rozbití carského despotismu se během revoluce z roku 1917 objevily na horizontu světa pracující třídy vyhlídky na nové svobodné vztahy mezi těmi, kteří byli doposud násilně ujařmeni ruským státem. Mezi lidmi se tak přirozeně objevily koncepce naprostého sebeurčení a úplného rozchodu se státní mocí. Na Ukrajině vyrůstala nejrůznější politická uskupení jako houby po dešti. Každé mělo své specifické postoje a interpretovalo myšlenku sebeurčení v souladu se svými vlastními zájmy.

Od té doby uběhlo více než sedm let a koncepce sebeurčení ukrajinských námezdně pracujících se rozvinula a dosáhla hlubšího porozumění věci. Pracující se s ní již identifikovali a často ji prokazují svým způsobem života. Tak si například zajistili právo hovořit svým rodným jazykem a pěstovat svoji vlastní kulturu, která byla před revolucí tabu. Někteří velevážení státníci by se ve snaze vybudovat nezávislý ukrajinský stát jistě velmi přičinlivě snažili dostat pod svoji kontrolu všechny projevy ukrajinského života, což se nepodařilo dokonce ani všemocným bolševikům. Tito pánové však mohou jen snít o tom, že by na svoji stranu dostali masy námezdně pracujících a už vůbec ne, že by je ve svém zájmu zmobilizovali k boji proti diktátorské bolševické straně. Zdravý rozum ukrajinských námezdně pracujících a zkušenost bídného života pod bolševickým jařmem je naučilo nevěřit žádné státní moci. Z tohoto důvodu se staví zády k šovinistickým tendencím, které nezatahují do svých sociálních tužeb. Hledají raději svoji vlastní cestu k emancipaci.

Všichni ukrajinští revolucionáři a zvláště pak anarchokomunisté, kteří se odhodlali k zodpovědné práci v řadách ukrajinských námezdně pracujících, tedy mají o čem přemýšlet.

Taková práce ale nemůže být provozována stejně jako v letech 1918-1920, protože politická realita se zásadním způsobem proměnila. Tehdy ukrajinští pracující, kteří sehráli hlavní roli v rozbití sil všech buržoazních žoldáků – Děnikina, Petljury i Wrangela – vůbec netušili, že na samém konci revoluce budou tak odporně zrazeni a utlačeni bolševiky.

Tehdy jsme všichni bojovali proti restauraci carismu. Nebyl čas na prověření a spočítání všech našich „spojenců“, přicházejících zapojit se do boje. Víra v revoluci přehlušila všechny pochybnosti o morálních „kvalitách“ spojenců nebo oprávněné otázky typu: měli jsme je pokládat za přátele či nepřátele? Tehdy námezdně pracující vytáhli do boje proti kontrarevoluci a věřili pouze těm, kdo se s nimi v prvních řadách ve jménu obrany revoluce nebojácně dívali smrti do tváře.

Později se psychologie ukrajinských námezdně pracujících výrazně změnila. Měli čas na to uvědomit si, co „spojenci“ skutečně vykonali pro naši věc a pak již byli kritičtější v hodnocení revolučních výdobytků nebo alespoň toho, co z nich zbylo. Ve „spojencích“ rozpoznali své úhlavní nepřátele -  z nichž se někteří dokonce ukrajinizovali a mávali rudou vlajkou – protože ve skutečnosti nedělali nic jiného, než chtěli ještě více upevnit námezdní otroctví. Ukrajinští námezdně pracující naprosto jasně vědí, čím ve skutečnosti je tato kasta "socialistů" -nenažraných vykořisťovatelů, kteří je okradli o všechny revoluční výdobytky. Krátce řečeno – jedná se o něco velmi podobného jako rakousko-německou okupaci, všemožně zakrývanou zrádnými bolševickými politickými manévry.

Nenáviděná okupace vyvolala v lidech jisté šovinistické reakce namířené proti „cizákům“. Bolševičtí mocipáni vědí velmi dobře proč vládnou Ukrajině až z Moskvy a schovávají se za své ukrajinské loutky. K tomuto postupu je přinutila rostoucí nenávist ukrajinských mas. Ze samotné podstaty bolševického despotismu plynou pokusy ukrajinských námezdně pracujících najít cesty k jeho svržení a vykročení vpřed směrem k nové a skutečně svobodné společnosti. Bolševici ale neusnuli na vavřínech a za každou cenu se snaží přizpůsobit ukrajinské realitě. V roce 1923 nevěděli co si počít sami se sebou, ale od té doby upravili svoji taktiku a nešetřili silami na seznámení se s místními podmínkami. Dále neváhali ani chviličku a spojili bolševismus s nacionalismem a dokonce do „Ústavy SSSR“ připsali několik zvláštních článků, dávajících jakékoli etnické skupině zmíněného svazu právo na sebeurčení a dokonce i odtržení. To vše je samozřejmě pouhé divadélko. Anarchistický přístup k realitě dnešní Ukrajiny by se měl soustředit na tyto nové faktory a nenávist ukrajinských námezdně pracujících k „cizáckému“ nacionál-bolševismu. Podle mne naše hlavní úloha dnes leží v nezbytnosti vysvětlovat masám, že kořen všeho zla nespočívá v nějaké „cizácké“ vládě, ale vládě jako takové. Nedávná historie nám dává značnou měrou zapravdu, protože Ukrajina zažila vlády nejrůznějších odstínů, které se v praxi ukázaly být nerozlišitelné jedna od druhé. Musíme ukázat, že „cizácká“ i „nezávislá“ státní moc znamenají totéž a postavení námezdně pracujících by se nijak nezměnilo. Pracující by se naopak měli zaměřit na zničení veškerého státního aparátu a jeho nahrazení dělnicko-rolnickými orgány sociální a ekonomické samosprávy.

Navzdory všemu bychom ve vztahu k národnostní otázce měli brát ohled na poslední politický vývoj na Ukrajině. V souladu s novým nacionalistickým trendem dnes na ukrajinskou notu hrají cizinci, kteří ani neumí hovořit místním jazykem. Měli bychom vždy pamatovat na etnický problém. Důvodem, proč si anarchisté až dosud získali tak nepatrné množství příznivců z řad ukrajinského rolnictva je to, že byli soustředěni především ve městech a co je mnohem důležitější, neovládali ukrajinský jazyk a jeho vesnický dialekt.

Život na Ukrajině se jen hemží příležitostmi a potenciálem pro masové revoluční hnutí. Anarchisté mají velké šance na jeho ovlivnění a mohou se dokonce stát i jeho vůdčí silou, ale pouze pokud pochopí rozmanitost opravdového života a vyjádří rozhodné odhodlání vést neskrývaný, přímý a veřejně vyhlášený boj proti nepřátelům pracující třídy, kteří se do ní vetřeli. Tento úkol je nemožné splnit v nepřítomnosti velké a mocné ukrajinské anarchistické organizace. Je na ukrajinských anarchistech, aby pokud možno ihned začali přemýšlet o této možnosti.

„Dělo truda“ 19, prosinec 1928


Next Section

Index


Return to The Nestor Makhno Archive