„Sovětská“ moc – její současná a budoucí situace

Nestor I. Machno

Mnoho lidí, zvláště levicových politiků, má tendenci považovat „sovětskou“ moc za zcela výjimečný typ státní moci a aby nebylo pochyb, popisují onu výjimečnost opravdu barvitě.

„Sovětský stát“, říkají nám, „je dělnicko-rolnický stát, a proto má velkou budoucnost“.

Neexistuje snad absurdnější ujištění. „Sovětský“ stát není ani lepší ani horší než kterýkoli jiný. V současnosti je každičkou svoji částí stejně pomíjivý a absurdní jako všechny státy obecně. V jistých ohledech je dokonce ještě absurdnější. Dosáhl totální politické nadvlády nad celou zemí, stal se neomezeným pánem její ekonomické základny a naprosto v protikladu k této situaci podložené krutým vykořisťováním, se v něm vyvinul zrádný pocit jakési duchovní „dokonalosti“, který se snaží vštípit svým revolučním námezdně pracujícím. Jejich revoluční „duch“ se tím nestal revolučnějším, ale spíše zavrženíhodnějším. „Sovětský“ stát se tak snaží povýšit sám sebe do pozice duchovního vůdce podvedeného obyvatelstva a ve svém počínání zůstává věrný tradiční nekonečné a nezodpovědné bezostyšnosti každé státní moci. Je veřejným tajemstvím, že sovětský režim je „dokonalým“ pouze pro svého „dokonalého“ patrona – Bolševicko-komunistickou stranu. Všechny tyto řeči ve skutečnosti nejsou ničím více, než nestydatou lží, mizernou přetvářkou a zločinným opovržením k pracujícím masám, v jejichž jménu a díky jim  velká Ruská revoluce, dnes ohlodaná až na kost státní mocí ve prospěch stranických privilegií a proletářské menšiny, věřila, že se může pod stranickým vedením ztotožnit s koncepcí „proletářského“ Státu a diktatury „proletariátu“. To jsou všechno velmi svůdné termíny, ale jen pro toho, kdo neví o ničem jiném. Zmíněná proletářská menšina se nicméně nechala v tichosti a bez jediné známky odporu navléci do stranického chomoutu, pozbyla jakýchkoli práv dostávat informace o tom, co se kde zrádně upeklo a provedlo zrovna včera a co se chystá právě dnes proti jejím proletářským bratrům, těm, kteří se odmítají stát poslušnými a mlčenlivými loutkami a nejsou schopni spolknout lži strany, vydávající se za proletářskou.

Navzdory všemu by bylo podivné, kdyby se takové chování bolševické vlády k námezdně pracujícím v jejich „duchovní“ výchově odrazilo výrazně odlišným způsobem. Jsem pevně přesvědčen, že tomu tak je. Jako důkaz svého tvrzení bych poukázal na trvalou existenci revolučního vědomí pracujících SSSR, které je zdrojem trvalého znepokojení režimu a skutečnost, že se ho bolševická strana snaží nahradit politickým vědomím vymodelovaným podle stranického programu.

Tento faktor vysvětluje proč bolševické vládě nastávají stále nové a nové těžkosti a proč se přihlouple snaží skrýt svůj ekonomický a politický despotismus za duchovní vedení pracujících lidí. Současná svízelná situace nepochybně přesně determinuje vyhlídky bolševického režimu: budoucnost velmi nejistou, protože dnešek je velmi nepříznivý. Ve skutečnosti je současná situace nakloněna v neprospěch milionů pracujících tak viditelně, že každým rokem můžeme očekávat vypuknutí krvavých povstání a revolucí proti bolševickému zřízení.

 Rozumí se samo sebou, že každý, ale opravdu každý revolucionář by měl podpořit povstaleckého a revolučního ducha námezdně pracujících ze Sovětského svazu. Z této podpory však nesmí vytlouci politický kapitál kontrarevolucionáři a nepřátelé pracující třídy. Plyne z toho, že podpora by neměla mít za cíl nic jiného, než zničení současného nesmyslného a nezodpovědného společenského zřízení, ustaveného v zájmu privilegií členů strany a jejich nájemných vrahů.

Šílenství současného režimu musí být vykořeněno a nahrazeno živoucími zásadami dělnického hnutí, založenými na solidaritě, svobodě a rovnosti všech lidí, kteří berou skutečnou emancipaci proletariátu za svoji věc. Týká se to všech ruských revolucionářů – všichni, kteří zůstali v Sovětském svazu nebo odešli do exilu, se podle mne musí na tuto záležitost upnout naprosto prvořadě – a stejně i všech proletářů a revolučně smýšlejících intelektuálů – a dodávám – rovněž všech oponentů bolševického režimu a politických uprchlíků, majících skutečně čestné revoluční úmysly.

Tímto způsobem pohlížím na současnost i budoucnost „sovětské moci“ a na postoje, jaké k ní musí přijmout ruští revolucionáři všelijakého přesvědčení. Podle mého názoru se revolucionáři mohou postavit k danému problému pouze takto. Musí uznat, že pokud chceme bojovat proti bolševické moci, musíme být všichni schopni veřejně odmítnout zcela zásadním způsobem hodnoty, které vyznávala a použila v procesu uchopení moci, hodnoty, k nimž se stále hlásí a které upřednostňuje, i když jen v ústraní.

Pokud tak neučiníme, boj mnohých revolucionářů se sice nestane přímo kontrarevolučním, ale přinejmenším nebude milionům námezdně pracujících, zmanipulovaných, utlačovaných a vykořisťovaných, k naprosto žádnému užitku. Každý revolucionář by se měl bez ohledu na oběti snažit vysvobodit je ze začarovaného kruhu falše a útlaku.

„Borba“ 19-20, Paříž, 25. října 1931, str. 2-3

(časopis „Borba“ vydávala skupina antistalinistických a antitrockistických sovětských přeběhlíků, kteří se odvrátili od bolševického režimu na bázi návratu ke zřízení svobodných sovětů z roku 1917 a požadavků kronštadtských vzbouřenců z roku 1921. Vůdčí osobností byl Ukrajinec Grigorij Besedovskij, bývalý sovětský diplomat, který způsobil senzaci svým zběhnutím ze sovětského velvyslanectví v Paříži. Zbytek svého života zasvětil zásadnímu odhalování prohnilosti stalinistického režimu. Viz jeho kniha „Oui, J´accuse!“, Paris 1930 – pozn. Alexandre Skirda.)

Next Section

Index

Return to The Nestor Makhno Archive