Bibliografický doslov

Alexandre Skirda

Co se týče Machnových článků, vynechaných z této antologie, mohli bychom se například zmínit o jednom na téma rolnictva a bolševiků (1), ve kterém autor osvětluje (ve skutečnosti docela známé) socio-ekonomické rozdíly mezi bohatými rolníky – kulaky, středním rolnickým stavem – seredňjaky, chudými rolníky – bednjaki a zemědělským proletariátem – batraky. Tyto kategorie měla bolševicko-stalinská politika rozvojového zemědělského kapitalismu z 20. let tendenci redukovat na dvě krajní polohy – kulaky a batraky – to vše ke škodě drtivé většiny rolníků. Dnes již víme, že v letech 1929-1934 tato politika eskalovala natolik, že vedla k naprostému odtržení rolníků od jejich půdy za cenu doprovodného a dosud podceňovaného holocaustu, který způsobil, že podle hodnověrných zdrojů stála „dekulakizace“ 15 milionů lidských životů. Poznamenejme, že až právě toto byl skutečný epilog za občanskou válkou, neboť genocida zasáhla primárně ty oblasti v Rusku a na Ukrajině – na Donu a Volze – které se nejvíce nepřátelsky stavěly k novému režimu. Výsledky naprosto stupidní války proti lidem obdělávajícím půdu byly extrémně reakční. Kulaci, představující dříve jen nepatrnou menšinu, byli nahrazeni Kulakem-státem, zatímco ti, kteří přežili vyvražďování – novokřtění „kolchozníci“ - což znamená zemědělští dělníci  - byli za daných podmínek poníženi do role skutečných státních nevolníků. Machno naneštěstí neměl přístup k adekvátním informacím, vypovídajícím o této zločinné politice Stalina a jeho žoldáků, což jeho článek učinilo víceméně zastaralým.

Ve svém „Otevřeném dopise Ústřednímu výboru Ruské komunistické strany“ (2), který se objevil v roce 1928, Machno vyjádřil svoje pobouření nad dezinterpretací svých jednání s Belou Kunem během trvání druhé spojenecké smlouvy s Rudou armádou v září 1920. Další historickou záležitost objasnil v článku „Jak bolševici lžou“ (3). Odkryl pravdu o anarchistickém námořníkovi Anatoliji Železňakovovi, který v lednu 1918 dal singál k rozehnání Ústavodárného shromáždění. Machno jeho čin obhajuje a vysvětluje, že Železňakov, černomořský námořník a delegát Kronštadtu, sehrál v roce 1917 jednu z nejaktivnějších rolí. Machno pouze vyjádřil své politování nad skutečností, že odvážný námořník, těšící se mezi svými kolegy velké prestiži, zároveň nedospěl k poznání nutnosti odmítnout Lenina i jeho „Radu lidových komisařů“, což „by bylo historicky důležité a pomohlo by včas strhnout masku z tváře katů revoluce“. V krátkém článku „Politika Anglie a světové úkoly revolučních námezdně pracujících“ (4) tvrdě kritizoval britský imperialismus a vyzdvihl myšlenku, že jeho plány vzhledem k revoluci a SSSR jsou zcela bezpředmětné, protož ve skutečnosti v SSSR „neexistuje svoboda slova, shromažďování ani tisková svoboda a svoboda zakládat nezávislé organizace pracujících“. Výsledkem je, že na Sovětském svazu není nic, co bychom měli bránit, neboť pracujícím je co se týče jejich „práva na to být svobodní a nést zodpovědnost“ odepřena jakákoli spravedlnost.

Mohli bychom rovněž citovat Machnovu „Výzvu k anarchistickému černému kříži“, ve které zdůrazňuje potřebu pomáhat anarchistům perzekvovaným za své přesvědčení po celém světě a zvláště pak v Sovětském Rusku.

Pokud se chceme dostat k Machnově práci ve francouzském jazyce, musíme se obrátit na jeho Paměti - čítající zhruba šest set stran – což znamená najít nějakého nakladatele, který by je vydal, což se nám po několika bezvýsledných počinech dosud nepodařilo. Zdálo by se rovněž dobré co nejdříve vydat v novém překladu Aršinovovu „Historii machnovského hnutí“ (Volinův překlad je občas nepřesný), což znovu závisí na dobré vůli případného nakladatele. Tyto dvě zmíněné knihy by se zcela jistě vzájemně nepřekrývaly a totéž se dá říci i o mé monografii Nestora Machna, která byla ve skutečnosti zamýšlena jako doplňující četba.

Nyní považuji za velmi naléhavé podat přehled o některých publikacích a nových informacích, které se ke mně dostaly po vydání mé knihy, plodu osmnácti let výzkumu a ověřování, tedy nikoli výsledku momentálního zájmu, což se dá prohlásit o většině k tématu se vztahujících prací. Obecně řečeno zde máme celou plejádu senzačních pohledů na některá obvinění a tvrzení, která skutečný význam machnovského povstaleckého hnutí spíše odsouvá do pozadí. To jej případ i publikace Pavla Litvinova (vnuka Stalinova ministra zahraničí), samizdatového (vlastním nákladem vydaného a tajného) textu nazvaného „Nestor Machno a židovská otázka“. (5) Autor se snaží ukázat, že Machno nikdy nebyl antisemita, ba právě naopak: ve skutečnosti si zaslouží, „aby Židé jeho památku respektovali a ctili.“ Takový přístup by se mohl zdát poutavý, pokud by se ovšem nesnažil vecpat do dveří již zeširoka otevřených. Dokonce i bolševické historické práce odmítají zmíněné absurdní obvinění. Litvinov dále spojuje téma své práce ze znovuobjevením se židovské národnosti a dokonce i pokusem založit na Ukrajině židovský revoluční „Sion“! I přesto najdeme na práci některé pozitivní rysy, například způsob, jakým se Litvinov chápe příležitosti přiblížit hlavní vlastnosti a úspěchy machnovského hnutí, zejména jeho klíčovou roli v porážce bílých. Musím poznamenat, že podstatné zdroje, ze kterých Litvinov čerpá, byly vydány mimo Rusko. Některé pocházejí z ruských anarchistických časopisů a prací publikovaných ve Francii a Spojených státech ve 20. a 30. letech, což znamená, že se jedná o zdroje, kterým se přes všechno podařilo uvést věci na pravou míru. I když ponecháme stranou podivné nepřesnosti – jako například že Machno pracoval v Paříži jako promítač – Litvinovova kniha by měla být čtena, zvláště pak v Izraeli a židovskými čtenáři obecně, neboť mnoho z nich stále věří povídačkám o Machnovi. Na druhé straně práce nemá co nového nabídnout západním čtenářům, majícím přístup k více vyčerpávajícím textům a pracem na dané téma a je tedy těžko pochopitelné, proč někteří francouzští a italští anarchisté věnovali Litvinovovi tak senzační publicitu. (6) Možná je to proto, že po velmi dlouhou dobu zde panoval hlad po historických a teoretických studiích na téma anarchismu a zde leží vysvětlení, proč se mnoho anarchistů stalo „dychtivými zákazníky“ a nyní tleskají každému akademikovi nebo komukoli mimo hnutí, kdo ani nesdílí jeho ideje, ale vykazuje nějaký zájem o anarchismus.

Dostala se mi rovněž do rukou kopie dalšího ruského rukopisu, tentokrát se zabývajícího životem Leona Zadova-Zinkovského, velitele jednotky, která v srpnu 1921 tajně přepravila přes hranice do Rumunska těžce zraněného Machna. Autor rukopisu, jakýsi Jacob Gridin, se představuje jako bývalý člen NKVD (Čeka byla nejprve přejmenována na GPU a pak NKVD než přijala dnešní výmluvný název KGB), který emigroval do Izraele. Podle Gridina Zadov, po krátký čas velitel machnovské výzvědné služby, během svého rumunského exilu údajně kontaktoval GPU a prokazoval jí věrné služby. Tvrdí o něm zvláště, že vylákal kapitána francouzské kontrarozvědky do smrtící léčky na ukrajinském území a pak ho ve spánku zavraždil, to vše aby demonstroval GPU poctivost svých úmyslů a zajistil nejen sobě, ale i svému bratrovi rehabilitaci. V tomto krátkém špionážním příběhu se objevuje i postava jedné mladé pohledné zneužívané vdovičky, kterou Zadov osobně utěšoval. Jádro celé věci spočívá v tvrzení, že Zadov od svých nadřízených v Moskvě údajně dostal rozkaz k likvidaci Machna, který se měl v roce 1922 nacházet v jednom z nejlepších varšavských hotelů. Ve skutečnosti si ovšem „užíval“ dlouhého a nepohodlného pobytu v místním politickém vězení. O Zadovovi se tvrdí, že úspěšně splnil svůj úkol a žil poklidně až do „špinavých“ stalinistických čistek v roku 1938, kdy sám upadl do pasti.

Protože o skutečném Zadovově osudu nevíme vůbec nic, otevírá se široký prostor pro nejrůznější přikrašlování. V celé práci se nachází mnoho nepravděpodobného a měli bychom především mít na paměti, že v bolševických studiích jsou Zadov a jeho bratr vykresleni jako vykonavatelé špinavé práce pro Machna a především jako ukrutní zabijáci bolševiků. Za druhé, bratři Zadovové byli uvědomělými anarchistickými militanty již od roku 1905, což jim vyneslo několik let v carském vězení a za třetí, opakovaně prokázali věrnost věci machnovského hnutí.

Vše výše uvedené způsobuje, že k podobným o nich vyprávěným absurditám se stavím velmi skepticky a dokonce se může jednat o záměnu s někým jiným. Mezi sovětskými emigranty židovského původu můžeme očekávat podobné postoje, protože značná část z nich jsou jako v Gridinově případě bývalí členové GPU nebo privilegovaní příslušníci státního aparátu a dalších složek režimu, či jejich děti nebo rodiče. Nemůže být řeči o tom, že bychom podobným dezinformacím a slohovým cvičením měli věřit, pokud si nebudeme zatraceně jisti, že existují nějaké dokumenty nebo hmatatelné důkazy, podepírající výše zmíněné bláboly. (7)

Ve své knize jsem se zmínil o existenci rukopisného souboru vzpomínek na Nestora Machna od Idy Mettové, členky skupiny „Dělo Truda“ od roku 1925 do roku 1928. Jedno malé nakladatelství dostalo „skvělý“ nápad vydat je ve formě 28 stránkové brožurky (z původních šest a čtvrt strany) s dodatkem několika dalších osobních poznámek o „radikálnosti Nestora Machna, ve které se ukazuje být zásadně moderní a prakticky i historicky překračuje rámec anarchistické ideologie. Co se týče Machna, není revoluce uskutečněním nějaké ideologie – dokonce ani anarchistické – ale věští konec všem ideologiím.“ (8) Dnes je tomu již několik let, co začalo být módní plýtvat slovem „ideologie“ na všechny strany, ale pokud pochopíme tento výraz jako obecný pohled na život a společnost, bylo by možná dobré porovnat výše citovaná a krátkozraká tvrzení s názory bohatě vyjadřovanými v Machnových pracech, jak jsou uspořádány v této antologii. Co se týče textu Idy Mettové, již jsem upozornil na jeho limity. Některé jsou až ponižující. Machno „žárlil na Židy“, ale „sám od sebe byl přítelem Židů (?)“, rovněž „nevražil na intelektuály“ a co jde více k věci, „žárlil“ na kariéru generálů Rudé armády Buďonného a Vorošilova tak intenzivně, že „jeho hlavou se mu dnem i nocí honily myšlenky na to, že by sám mohl být generálem Rudé armády. Mě osobně ale nic takového neřekl.“ (!!!) Podobná „telepatická“ analýza velmi podrývá váhu takového svědectví a ve skutečnosti jej snižuje na úroveň naprosto nepodložených pomluv a pavlačových drbů, které raději měly zůstat nevyřčeny. Osobně znám Idu Mettovou a myslím, že bychom si ji měli pamatovat díky jiným, více k věci jdoucím pracím.

Nyní se dostáváme k nejzajímavějším bibliografickým novinkám. V mém Machnově životopise jsem se zmínil o existenci dosud nevydaných Volinových rukopisů, ke kterým jsem se nemohl dostat. Měla je ve svém vlastnictví Rosa Dubinská, vdova prvního nakladatele Volinovy posmrtně vydané práce „Neznámá revoluce“ a pak se jich násilím zmocnil Volinův nejstarší syn Igor Eichanbaum, tehdy zastávající politické názory velmi odlišné od svého otce. Na základě toho, co víme od Rosy Dubinské, v celé záležitosti sehrál pochybnou roli i historik Daniel Guerin. Ten mi však poslal své dementi, ve němž tvrdí, že „tato záležitost šla zcela mimo mne.“ (9) Beru na vědomí.

Rovněž jsem se dozvěděl, že v oběhu je několik kopií zmíněných rukopisů: jednu měl Daniel Guerin, druhou Historický sekretariát Francouzské anarchistické federace a konečně třetí umístil Leo Eichenbaum, Volinův druhý syn, do „Zvukového a obrazového archivu“, založeného Rolandem Fornarim. (10) Díky jeho laskavosti se i mě naskytla příležitost podívat se do známých Volinových neotištěných poznámek. Co se v nich skrývá? Především k mému ohromnému údivu doslov k „Neznámé revoluci“, který všechna čtyři po sobě jdoucí vydání této knihy úmyslně vypustila. Tento text je přitom velmi významný – čítá 110 stran – a pouze jeho malá část, zabývající se setkáním Volina a Trockého v New Yorku krátce před jejich návratem do Ruska v roce 1917, byla použita Danielem Guerinem v posledním vydání jeho antologie „Ni Dieu, ni Maitre“. V souvislosti s tím, že Guerin rovněž dohlížel na tisk posledních vydání „Neznámé revoluce“, jsem se ho zeptal, proč byla kniha připravena o doslov, svoji integrální část. Guerin odpověděl, že se tak stalo na základě společného rozhodnutí jeho a Igora Eichenbauma, neboť bylo do očí bijící, že obsah doslovu by „snížil“ celou knihu. Poté, co jsem si jej přečetl, jsem dospěl k jinému závěru, protože se mi zdál perfektně zapadat do celkové psychologické a morální analýzy Volinovy osobnosti a přestože Volin chybuje, když popisuje světové události „od roku 1914 do září 1917“ jako „destruktivní fázi světové revoluce“, kvůli níž „konstruktivní fáze“ proběhla o mnoho rychleji, chybovat je lidské. Podle mne však v žádném případě není možné vycenzurovat z něčí posmrtně vydané práce její „doslov“, který by měl vyjádřit smysl celého díla. Doufám, že v některém budoucím vydání knihy bude tato mezera dobře a skutečně zaplněna. Soubor nevydaných rukopisů zahrnuje rovněž Volinovu korespondenci  z období na sklonku jeho života, kde se dotýká mnou zkoumaného tématu. V dopise jistému Henrimu, datovanému 4.12. 1944 v Marseilles, se zmiňuje o jakémsi Frémontovi, který údajně „šířil pomluvy o jeho vztazích s Machnem.“ Frémont „slyšel osobně od Machna, že od jisté doby jsme nevycházeli tak dobře, jako dříve. Je to možná tím, že ho Machno proti mně nějak poštval.“ a stejný Frémont údajně vznesl „směšné obvinění“ proti Volinovi, „že Machnovi ukradl nějaké dokumenty.“ Jako „formální a hmatatelný důkaz nesmyslnosti této kruté pomluvy“ Volin na svoji obhajobu uvádí tři argumenty.

  1. Tvrdí, že „obětoval plné dva roky své práce v letech 1921-1923, aby mohla vyjít Aršinovova „Historie machnovského hnutí“ a dodává: „A skutečně míním ´obětoval´, protože jsem svůj volný čas mohl věnovat vlastní literární produkci, jak na mě ostatní naléhali a jak jsem také chtěl.“

  2. Choval značnou úctu k Aršinovovi, protože sám strávil s machnovským hnutím pouhých šest měsíců, zatímco Aršinov zůstal až do úplného konce a byl oproti němu „lépe kvalifikován napsat jeho historii.“ Volin ji později jednoduše použil, přidal k ní pár osobních vzpomínek a udělal z ní tu část „Neznámé revoluce“, která se zabývá machnovským hnutím. Pro každého zvídavého čtenáře by to měla být základní fakta, ale je dobré slyšet to říkat samotného autora.

  3. Zmiňuje se o tom, že pracoval jako „vydavatelský redaktor“ na II. a III. dílu Machnových pamětí, které se v ruském jazyce objevily v letech 1936-1937. Následoval je francouzský překlad jeho předmluv k oběma dílům a část úvodu k dějinám machnovského hnutí, vypůjčená z „Neznámé revoluce“.

Volin končí svůj druhý dopis Henrimu z 11.11. 1944 přáním, že toto osvětlení „uspokojí zvídavost soudruhů“ a „dokáže (jim), že lži o mém údajném chování jsou pouze výplodem kruté a hloupé pomluvy, zakládající se na nevědomosti mnoha soudruhů o skutečném stavu věcí.“ Nevíme nic bližšího o konkrétním obsahu oné „pomluvy“ a můžeme pouze vzít na vědomí Volinovy argumenty a ponechat na samotných čtenářích, aby je posoudili sami.

Chci se ještě zmínit zejména o způsobu, jakým Volin vysvětloval osud machnovských rukopisů: Machnova žena Galina Kuzmenko byla během německé okupace donucena spálit kufr s věcmi svého manžela a oznámila Volinovi tuto skutečnost ještě než v roce 1942 odjela do Německa. Poznamenejme, že to bylo něco naprosto bezmyšlenkovitého, mohla ho přece raději svěřit důvěryhodným přátelům nebo nějaké knihovně.

V dalších dopisech Marii Louise (Berneriové?!) Volin popisuje úplný příběh svých prací o Ruské revoluci, ve skutečnosti proces zrodu „Neznámé revoluce“. Slibuje také, že se objeví další práce o Machnovi, ale zároveň přiznává své problémy celou věc „řádně uchopit.“ Volin závisel na možném použití svých poznámek z přednášek o Machnovi z let 1935-1936. Jeho tuberkulóza mu zabránila tak učinit. Kráce poté ji podlehl a zanechal celý projekt ve stadiu poznámek a přípravných textů, což nicméně znamená něco okolo 236 stran, částečně strojopisem. Podívejme se na jejich obsah.

Text je nazván „Machno, příspěvek ke studiu na téma síly osobnosti“. Byl připraven v roce 1945, široce se zaobírá Ruskou revolucí a poskytuje i autobiografické detaily o samotném Volinovi. Naším prvotním zájmem je skutečnost, že Volin zde odkrývá svoje vpisky do Aršinovovy „Historie machnovského hnutí“. Aršinov se o záporných stránkách hnutí a samotného Machna zmínil právě na Volinovo naléhání poté, co mu autor řekl, že „zpracoval ohromné pozitivní stránky celého hnutí a i když existovalo pár nedostatků, tak ty ve skutečnosti takřka vůbec nic neznamenaly.“ (str. 31,45 a 126) Podle Volina musíme velmi litovat tohoto „přehlédnutí“ slabin hnutí, protože „podle jeho názoru slabiny převažují pozitivní stránky“. Tato kritika předurčuje styl přístupu k věci: Volin se pohybuje sem tam mezi vychvalováním a nejzahořklejší kritikou, například v letmé črtě Nestora Machna: „Byl nesmírně složitou osobností, ´zamlženou´ by možná bylo to pravé slovo, svého druhu skvělým neotesaným géniem, oplývajícím vlastními chybami, hrubostí a chytrostí na úrovni geniality… Nepochybně ho musíme v Ruské revoluci počítat mezi takové osobnosti, jakým nikdy zcela neporozumíme, osobnosti, které navždy zůstanou pro historii poněkud ´neuchopitelné´… Enormně pozitivní stránky existovaly vedle zásadně špatných vlastností…“ (str. 38)

V nedokončené kapitole nazvané „jádro věci“ Volin ostře kritizuje přítomnost „podivného pocitu nedůvěry, odsudku a opovržlivého nepřátelství, které může často vybuchnout do momentálních projevů nenávisti k intelektuálům i duševně pracujícím a ´ne-rolníkům´… existujícího mezi ukrajinským rolnictvem a dokonce mezi rolníky obecně (a ve skutečnosti mezi manuálně pracujícími též) po celém světě.“ Následně odsuzuje „Obecně rozšířený a škodlivý zlozvyk mnoha revolučních militantů… skrývat před ´veřejností´ a obyčejnými členy tak dlouho, jak je to jen možné, slabé stránky, ´stíny´, neúspěchy a nedostatky hnutí.“ Co se ale jeho týče, tak on se „zoufalým odhodláním a až do nejmenších detailů katalogizoval“ temné stránky Machnovy osobnosti. V roce 1938 „již měl ve vlastnictví slušnou řádku informací,“ ale „mezitím, když jsem se přiblížil k zakončení mé práce (konec roku 1941), jsem již věděl o mnoho více…“ Můžeme se podivit nad těmito, jak autor sám přiznává, opožděnými odhaleními, přestože Volin strávil na přelomu let 1919-1920 v Machnově přítomnosti půl roku, nikdy „nevěděl vůbec nic o jeho osobním a intimním životě, co by mu dovolilo nahlédnout až do hlubin jeho osobnosti.“ Navíc Machno „nikdy neučinil ani to nejmenší gesto, aby s ním navázal přátelštější vztahy.“ Tak se tedy ve svém úkolu odtajnit Machnovu osobnost musel obrátit na svědectví Galiny Kuzmenko, Machnovy ženy, proti které se zdá se stavěli jistí „machnovští velitelé“, kteří uprchli do Francie (Machno je naneštěstí nikdy nejmenoval) a dívali se na ni jako na Machnův „přívěsek.“

Volin vykresluje velice pochvalný obrázek Machnových dobrých vlastností: „Měl bych říci rychlé a úplné pochopení pravdy, které odvozoval od obecné životní zkušenosti…Precizní, silný a nepolevující zájem o všechno, co v životě pokládal za důležité, ať ve svém osobním nebo obecně chápáném životě… Vlastnictví mimořádně pevné a osvětlující a nade vším stojící ideje je rovněž známkou geniality… Nekonečná udatnost a slepá odvaha nejen ve vztahu k boji, ale životu obecně… Učinil život takovým, jakým jej chtěl mít. Měl zvláštní talent pro boj, čímž nemám na mysli vojenské nadání… nikdy neztratil sebeovládání a nepozbyl odvahy a choval se tak jednoduše a přesně a zároveň v souladu s jasnou a chladnou taktikou, dokud nedosáhl svého cíle.“ Nicméně jako „geniální muž“, jehož nervozita rovněž převyšovala normu, čím více Machno „chápal ze svých geniálních vloh, tím více také věděl o jejich krajních polohách.“ (str. 58-63)

A teď si vypijme kalich hořkosti. Volin poznamenává, že jeho a Machnova povaha se nesnášely až do té míry, že když ho Machno v říjnu 1920 osvobodil z čekistického vězení, dlouho váhal, jestli se k němu má vůbec přidat a rozjet se na Ukrajinu. Machno měl dále podle něj otravný zlozvyk pohrávat si se svým revolverem i při té nejmenší příležitosti, dokonce i s ním ohrožoval svého budoucího soudruha, možná proto, aby „vyzkoušel jeho odvahu (?)“, což se týkalo i ostatních členů sovětu machnovského hnutí. Především však Machno údajně na místě zastřelil nějaké dezertéry z fronty a povstalce vinné válečnými zločiny. Říká se o něm, že zabil některé lidi „aniž by o jejich případu cokoli věděl a bez toho, aby zjistil, jestli jsou vinni či nevinni.“ (str. 138) Pokud je na tomto tvrzení něco pravdy, pak nás tedy toto napomenutí udeří do očí jako nejvýraznější prvek Volinovy kritiky, protože co se týče zbytku, zdá se, že máme co do činění s jistou Volinovou posedlostí, pravděpodobně se odvozující od rozepří, které spolu měli v emigraci – jak osobních (Machno obvinil Volina z nečestnosti) – tak teoretických (Volin podporoval Anarchistickou syntézu, zatímco Machno byl nadšeným stoupencem Platformy).

Mohl bych se rovněž zmínit o několika překvapujících nepřesnostech ve Volinových informacích – podle něj Machno zemřel o rok dříve, než se skutečně stalo a měl používat jako své skutečné jméno pseudonym Michiněnko, pod kterým se přihlásil po svém příjezdu do Paříže. Tyto zmatky a vzájemné obviňování můžeme patrně nejlépe vysvětlit pomocí okolností, za nichž Volin činil většinu z těchto poznámek: v Marseilles během německé okupace měl všechny důvody obávat se Gestapa a Petainovské „Milice“ a sám na svou kůži pocítil strasti a deprivaci pramenící z podzemního života. Mně se nicméně zdá, že klíč k animozitě mezi Machnem a Volinem se skrývá v kontrastu mezi rolnickým aktivistou a moralizujícím intelektuálem bez sociálních zkušeností, o čemž jsem se zmínil již dříve. (11) Zdá se, že ale Volin měl přeci jenom nějaký důvod k zahořklosti, protože se vzpomíná, že když v roce 1925 viděl v Berlíně Machna poprvé po několika letech, řekl mu, že „Aršinov, intelektuál a Machno, rolník, tvořili tým a nikdy se od sebe neměli odloučit“. Machno ho patrně neuposlechl (12) a „hodil všechno za hlavu“ a „opil se snad ještě více než kdykoli předtím.“ Byl „nepochybně od přírody talentovaný génius, schopný aktivista a zarytě následoval jakýkoli cíl, který si předsevzal, člověk, který toho věděl velmi mnoho o životě a mohl se najednou zřítit ze svých nejvyšších stavů až do úplných hlubin, kde se z něj stala ´lidská troska´(!)“ (str. 75) Podobně na Ukrajině odmítl Machno trpět Volinův „morální vliv“ (str. 142) a dal přednost „kamarile“, složené z části machnovských velitelů. Zejména co se týče Volina, tak Machno i přes všechny své kvality zůstal „ignorantským, nevychovaným a nevzdělaným chlapem.“ (str. 60), zvláště ve spojení s „averzí vůči všemu, co nebylo rolnické. Sám byl stoprocentní venkovan, znal dopodrobna venkovský život a měl sklony kritizovat každého, kdo nebyl rolník. Neměl přílišnou důvěru v dělníky, protože ti byli podle něj takřečeně demoralizováni šíleným a zlým životem ve městech a továrnách, kde museli existovat vedle šéfů. Ještě menší důvěru měl k intelektuálům, ze kterých si tropil žerty. Bylo s ním tedy velmi těžké hovořit o nedostatcích organizace, protože se uchýlil k všemožnému posmívání, které vás uvedlo ve zmatek a nedalo vám žádnou šanci vyřešit záležitost tím či oním způsobem.“ (str. 143) Na jiném místě se Volin o součástech Machnova charakteru vyjadřuje ještě otevřeněji: „Slepá důvěra v rolnictvo, nedůvěra ke všem ostatním společenským třídám, jisté opovržení k intelektuálům, dokonce i anarchistickým.“ (str. 49)

To je skutečné „jádro věci“ a místo, kde Volinovi někdo šlápl na kuří oko! On, morálně nezpochybnitelný intelektuál, velice doufal, že bude moci jednat jako strážce čistého svědomí hnutí, aby ho udržel na „pravé cestě“. Machno ale namísto toho odmítl jeho nabídku, možná i posměšným způsobem, aby se jako pravý „mužik“ vrátil ke svým základním instinktům! Potvrzuje to fakt, že během pobytu v pařížském exilu Volin jednoho dne Machna nazval mužikem (což v jeho očích musela být urážka odpovídající označení za „nemyslící zvíře“ či něco podobného) a k zahlazení tohoto excesu musel být svolán čestný anarchistický smírčí soud.(13)

Ve skutečnosti z oněch 236 rukopisných stránek, údajně se zabývajících Machnem, jde k věci jen několik málo. Většina z nich uhýbá od tématu. Aby podpořil svoji kritiku, Volin cituje několik konkrétních příkladů, jichž byl očitým svědkem nebo účastníkem. Zbytek jsou pouhé dojmy, zprávy z druhé ruky a nesouvislé vyprávění Machnovy ženy, což všechno má vzhledem ke vznášeným obviněním jen velmi malou váhu. Pokládám za samozřejmé, že stupeň jejich důvěryhodnosti by se měl poměřovat vzhledem k intenzitě nepřátelství Volina k Machnovi. Bylo by pro něj možná lepší, aby detailně a nikoli jen v několika krátkých příbězích popsal celý čas strávený společně s machnovskými povstalci, pokud ho ovšem nestrávil zcela ponořen do svých kulturních aktivit, úmyslně se nevyhýbal chození mezi „mužiky“ a přímému rozmlouvání s nimi – pak by se tedy nemusel spoléhat na informace z doslechu. Mohl se rovněž zmínit o okolnostech předcházejících jeho příchodu do povstaleckého hnutí – byl to Machno osobně, kdo vyslal speciální oddíl, aby ho zachránil z rukou petljurovských partyzánů. Rovněž na Machnův popud a Machnovo naléhání byl po dobu několika měsíců voleným předsedou Revolučního vojenského sovětu povstaleckého hnutí a opět Machno dosáhl jeho propuštění, které bylo jednou z podmínek, na nichž záviselo naplnění vojenské a politické dohody s bolševiky v roce 1920. Volin se rovněž zapomíná zmínit o tom, jak před čekistickým vyšetřovatelem učinil „prohlášení“ – mírně řečeno – kritické k machnovskému hnutí, které sovětští historici několikrát použili k jeho diskreditaci. (14)

V podstatě nám všechny tyto nesouvislé črty, v nichž se to jen hemží obecnými soudy, do očí bijícím způsobem odhalují mnohem více o autorově osobnosti, než Machnově, což je pravděpodobně důvod, proč dosud zůstaly nevydány. Nicméně si tyto texty i přes viditelné nedostatky zaslouží, aby vešly ve známost, protože některé pasáže jsou rozhodně cenné pro hodnocení dobových událostí. Co se týče „skutečné“ Machnovy osobnosti – ta se rýsuje dostatečně jasně v jeho vlastních pracích – pamětech i novinových článcích – abychom mohli odmítnout spoléhání se na anarchistickou „pavlač“ v honbě za dalšími „senzačními“ objevy.

V kontextu této bibliografické poznámky se ještě chci zmínit o ústním svědectví historika Olega Koščuka, původem z Ukrajiny. Jeho matka byla internována v Polsku ve stejném táboře jako Machno a pamatuje si, že se ho jistí petljuristé pokusili zabít, pravděpodobně kvůli vzpomínkám na nějaké předchozí konflikty. V této chvíli jim ale vysoce postavení nacionalističtí předáci nechali vzkázat, že jakýkoli krok proti Machnovi bude považován za projev nepřátelství vůči ukrajinské věci. I přes politické rozdíly tak nakonec ke slovu patrně přišla i etnická solidarita mezi Ukrajinci z obou břehů řeky Dněpru.

 

1.

Dělo Truda, únor-březen 1928, č. 33-34, str. 7-9

2.

Dělo Truda, červen-červenec 1928, č. 37-38, str. 10-12

3.

Dělo Truda, březen 1927, č. 22, str. 12

4.

Dělo Truda, července-srpen 1927, str. 10-12

5.

P. Litvinov: „Nestor Machno et la question juive.“ 21 strojem psaných stran, datovaných 18. června 1982, Moskva. Text byl publikován časopisem „Vremja i my“ v Izraeli v č. 17/1983.

6.

„A Rivista Anarchica“, 8. listopadu 1983, Miláno

7.

Sedmnáctistránkový rukopis

8.

Ida Mettová: „Souvenirs sur Nestor Machno“, Paris 1983, str. 25-26.

9.

Dopis autorovi, 27. prosince 1982

10.

Adresa: 5 rue Caplat, 75018 Paris

11.

„Nestor Machno, le cosaqu de l´Anarchie“, str. 323-326 a 358-360.

12.

Možná, že on sám by nesouhlasil s takovou definicí anarchistické „svaté trojice“.

13.

Zápis ze setkání se nachází v dokumentech Reného Fuchse. Viz Archives Jean Maitron.

14.

Nevybíravá kritika z jejich strany pokračuje. Poslední pochází od Semanova, který uvádí na podkladě toho, že Volin byl „redaktorem“ Machnových pamětí, že ve skutečnosti na Machnovi „parazitoval“. (S.N. Semanov: „Machnovščina a její pád", in Voporosy Istorii, Moskva 1966, č. 9, str. 52, pozn. 81) Na tomto místě bych chtěl čtenáře upozornit na ještě jednu málo známou skutečnost. Volinův bratr Boris Eichenbaum (1886-1959) byl teoretikem „formalistické“ školy a později významným literárním kritikem za stalinistického režimu.

 

Return to The Nestor Makhno Archive

Other pages connected to this site:

Anarchist Groups & Organizations

An Anarchist Reader

L@ Pagin@ di nestor mcnab